MOJE CESTA - I. část

Když jsem na Instagramu sdílela fotky mojí proměny, spousta z Vás si psala o článek na téma mojí cesty ke zdravému životnímu stylu a fitness.

Předem upozorňuji, že článek bude mít opět několik částí, protože tahle moje cesta nebyla krátká a prošla jsem si spoustou změn. Jo a oceňte prosím mou odvahu dát sem fotky z dob kdy jsem vážila nejvíc, protože je to docela masakr :D

Následující fotky dělí několik let (první fotky jsou z roku 2010-2012), také bych chtěla dodat, že i po tak velké změně jsem s prací na sobě samé neskončila a i od té druhé fotky (rok 2019) se můj přístup trochu změnil :)

Začnu tedy asi úplně na začátku. Když jsem byla dítě, tak se u nás doma strava vůbec neřešila, sport také ne. Jedli jsme všechno, sladkosti, brambůrky a limonády byly téměř na denním pořádku. V týdnu jsme s bráchou obědvali u babičky, takže si asi dokážete představit ta jídla :D O víkendu se vždy pekly nějaké koláče, buchty atd...

Každé léto jsme také jezdili k moři s all-insclusive jídlem, takže z dovolené jsme se vraceli každý o minimálně 3 kila těžší.

Co se týče pohybu, tak jsme občas chodili na procházky, ale víceméně jsme nejvíce času trávili u televize nebo u počítače. Taková ta česká klasika.

Možná si říkáte jestli jsem jako dítě neschytala nějaké poznámky vůči své postavě - schytala a nebylo jich málo. Na základní škole jsem se setkala i s šikanou, ale bála jsem se to přiznat nebo to nějak řešit, takže jsem to všechno uzavírala do sebe, což se později projevilo.

Moje nejvyšší váha byla nějakých 67kg, když mi bylo 12 let (měřila jsem asi 155cm). V tu chvíli přišla první snaha o nějakou změnu. Jako první jsem se snažila omezit sladké limonády, smažená jídla a přidat trochu pohybu, tehdy jsme doma měli Orbitrek, ale víc jak 15 minut denně jsem nevydržela :D Postupně jsem se dostala na nějakých 61kg, pak jsem to přestala řešit a po roce jsem se zvážila a váha byla zpátky.

Jen připomínám, že tehdy jsem ještě o stravě, hubnutí a nějakém příjmu a výdeji kalorií neměla ani páru.

Ve 13 letech přišel ten největší zlom, byla jsem sama se sebou nešťastná a nenapadlo mě nic lepšího než začít držet diety. Diety, které jsem našla na internetu a u kterých denní příjem nedosahoval víc než 800 kcal. Mám z toho trauma dodnes, protože jíst jedno vajíčko se špenátem na vodě k obědu fakt nechcete :D Pak jsem našla ještě mléčnou dietu - mléko odmala úplně nesnáším, ale psali, že zhubnete, takže proč ne... (dala bych si za to teď pár facek). Mléko jsem po dvou dnech nahradila vodou, protože mi z toho bylo zle ... po pár dnech už jsem samozřejmě měla hlad, takže jsem snědla snad všechno co jsem našla v lednici. Pak přišel začarovaný kruh diet, přejídání a výčitek, to trvalo asi dva měsíce.

Ty výčitky byly šílené a chtěla jsem se jich vyvarovat, takže jsem se kousla a začala jsem jíst tak nějak zdravě a vyváženě, začala jsem se více hýbat a cvičit, s mamkou jsme začali chodit na lekce do fitka. JENŽE... pořád jsem měla výčitky, jestli nejím moc, jestli necvičím málo. To vedlo k tomu, že jsem jedla čím dál tím méně a cvičila každý den víc a víc. Byla jsem uzavřená do sebe, nezajímalo mě nic jiného než jak vycvičit to co jsem snědla. Měla jsem potřebu být perfektní za každou cenu.

Takhle jsem spadla do anorexie a skončila na váze 35kg (ano, zhubla jsem skoro polovinu své původní hmotnosti). O období anorexie se rozepíšu zase příště, protože to vydá na samostatný článek. Bohužel nemám z tohoto období žádné fotky, protože jsem se fotit nechtěla, připadala jsem si tlustá a ošklivá, nechtěla jsem se dívat ani do zrcadla (realita anorexie).

Na závěr dnešního článku bych chtěla říct, že se dnes považuji za úplně jiného člověka než jsem byla ve svých 10, 12 nebo 14 letech a jsem za to vděčná! Nechtěla bych už žít s obezitou, přejídáním ani s anorexií, protože to pro mě bylo peklo a nepřála bych to zažít nikomu z vás.