MOJE CESTA - II. část

V prvním článku o mojí cestě ke zdravému životnímu stylu jsem skončila u toho jak jsem se dostala do anorexie. Tento článek bude tedy zaměřený hlavně na tohle období. Bohužel nemám žádné fotky z téhle doby.

Dřív by pro mě nebylo vůbec jednoduché o tomhle psát, ale teď už je to pro mě uzavřená kapitola a mohlo by to pomoct někomu, kdo třeba s tímhle problémem teď bojuje.

Jak jsem psala minule, do anorexie jsem se dostala díky držení extrémních diet (příčin a podnětů je ale vždy víc - poznámky ostatních vůči vašemu tělu, nátlak médií a sociálních sítí, perfekcionismus, problémy v rodině,...).Vše začalo nabírat na obrátkách začátkem roku 2014, postupně jsem začala jíst míň a míň, přišlo mi to normální a neviděla jsem v tom žádný problém. Hodně jsem taky cvičila a chodila.

Co si tak vzpomínám tak prvně jsme můj problém začali řešit, když jsem měla nějakých 45kg (což bylo tehdy ještě jakž takž v normě). Navštívila jsem psycholožku, protože jsem byla neustále v depresích a připadala jsem si jako v nějaké bublině, ze které není cesta ven. Zde mi bylo doporučeno jen to, abych už dál nehubla.

Postupně jsem začala docházet k dětské doktorce na pravidelné týdenní vážení, protože moje váha šla stále dolů. Doktorka mi ihned zakázala cvičit a nařídila, abych více jedla. Tehdy jsem si já sama nedokázala ten problém připustit a vnímala to tak, že ostatní chtějí, abych byla tlustá. Cvičila jsem samozřejmě pořád dál a na jídle jsem nepřidala, i přesto, že jsem neměla energii, ve škole jsem byla apatická a byla mi pořád hrozná zima. Jednoho dne to dospělo do bodu, kdy jsem se sesypala a v tu chvíli jsem si připustila, že anorexii opravdu mám (to byl cca březen 2014).

Začala jsem ambulantně docházet do Motola, kde jsem dostala ultimátum - buď přiberu nebo mě hospitalizují. Je to trochu nešťastný řešení a bylo jasné jak to skončí. Pokud jste někdy měli problémy s jídlem, tak asi víte, že bez pomoci to v této fázi nezvládnete.

Snažila jsem se jíst víc, protože jsem se chtěla uzdravit a být zase "normální" holka, co si může užívat života, ale bohužel to nešlo a v dubnu 2014 jsem skončila na dětské psychiatrii v Motole s váhou 35kg.

Tam jsem strávila dva měsíce. Pro představu - rozhodně to není tak, že tam jen ležíte, chodili jsme tam normálně do školy, která byla vždy dopoledne, odpoledne za námi chodily návštěvy nebo jsme chodili na zahradu, na arteterapii,...

Každopádně jsem zde vydržela jen díky lidem, se kterýma jsem se zde seznámila (většinou holky co také trpěly poruchou příjmu potravy). Mobil jsme měli povolený jen párkrát v týdnu na hodinu, pak nám ho sebrali. Spíše než psychiatrie by se tohle místo dalo označit jako výkrmna. Cílem bylo přibrat na určitou váhu a pak vás pustili domů. A pomoci od odborníků jsem se zde nedočkala, psycholožka za každou z nás byla jen jednou (a to nám jen ukazovala nějaké obrázky :D).

Ve finále bylo celkové uzdravení jen na mě samotné, ale na druhou stranu jsem měla po nabrání váhy daleko více energie na to se z toho dostat. Z Motola jsem se dostala v červnu 2014 na reverz. S mamkou jsme odletěli do Tuniska, kde jsem si i spoustu věcí ujasnila. Hlavně to, že jsem už nechtěla žít život jako předtím a musela jsem si najít nějakou "svou" cestu a nastavit nějaký režim. Ještě nějakou chvíli jsem pak s jídlem i s vnímáním sebe sama bojovala, ale zhruba do konce roku jsem byla jakž takž v pohodě. Hodně mi pomohlo to, že jsem si začala počítat kalorie. Doktoři nás před tím varovali, ale já jsem díky tomu byla schopná jíst dostatečně, přestala jsem se jídla bát a později jsem si začala o výživě zjišťovat víc a víc. Takhle jsem se dostala k IIFYM (If It Fit Your Macros) a ke cvičení. Ale o tom zase příště :)

Následující fotka je z roku 2015, tehdy už jsem anorexií netrpěla, ale jedla jsem málo...

Ještě chci podotknout, že největší oporou po celou dobu mi byla moje maminka, která i samotný problém začala řešit, nebýt jí tak nevím jak bych dopadla.

Příští a poslední článek bude o tom, jak jsem se dostala tam, kde jsem teď a jaké jsou moje cíle :)